Ahoj, máme doma pejska - křížence. Je mu už neuvěřitelných 18 let. I když se o něj staráme celkem dobře, je na něm jeho stáří víc než poznat. Špatně vidí, hýbat se může ještě celkem dobře, ale už ho to nebaví. Dřív měl tendence utíkat, dnes když mu necháme volnost, tak se projde k nejbližšímu stromu a jde zpět do kotce. A hlavně už je stále protivnější a někdy začíná agresivně reagovat na své okolí. Trápí nás, jak nám chátrá před očima a máme trochu obavy z rostoucí agrese, ale na druhou stranu myslíme, že nějakou bolestí netrpí.
Dáte nám někdo radu, jak ven z této situace? Jak jste to řešili Vy?
díky
Kamil

ahoj ja mela stejny problem mela jsem krizence fenecku kdyz ji bylo ctrnact zacala byt agresivni nechtela chodit ven a pozdeji prestala i zrat myslela jsem ze je jen nemocna ale veterinar rekl ze umira bylo to strasne porad se schovavala a spatne dychalanemohli jsme se divat jak trpi tak jsme ji nechali uspat ja ani matka jsme s ni do veterinare nemohly tak sel bratr pro toho pejska je to asi nejlepsi ale prece jen to byl clen rodiny a boli to stejne jako kdyby odesel nekdo z lidi ktere mas rad tohle ovsem nekdo kdo nema psa nebo k nemu nema vztah nepochopi berou ho jen jako zvire pozdeji jsme to nevydrzeli a poridili si jineho psa popravde nemam ho rada je uplne jiny nez ten prvni a ji zkratka uz nenahradi nastesti je sestry takze se o nej starat nemusim chtela jsem ale taky pejska takze jsem se vydala do utulku kde jsem nasla skoro stejnou fenku jakou jsem uz mela je to rozdil ale mam ji rada posloucha je hodne inteligentni a neda mne pokud ji neodvolam no ma i svoje roupy ale co by to bylo jinak za psa to ze se vas pejsek dozil osmnacti jen dokazuje jak jste ho meli radi a on to urcite vi ale je uz stary a pokud vam veterinar rekne ze uz ho nejde zachranit netrapte ho vim ze to zni krute ale pro vas i pejska to bude nejlepsi pokud uz umrel je mi to lito ale na svete je plno pejsku kteri by chteli domov stareho pejska nenahradi ale bude to dalsi clen rodiny ktery vas za to bude mit rad

Dobrý večer,tak vaše pocity znám.Měla jsme pejska -kokršpaněla bylo mu sice jen 12let pry na kokršpaněla je to dobrý věk musela jsem ho nechat utratit před měsicem byl nemocný.byl to člen rodiny moc nám chybi,hodně jsem brečeli i tedka ještě.řekla jsem že už žadnýho pejska nechci a tedka bropuzdam po netu a hledám jsi.je mi moc smutno.něco mi furt chybí.ten můj pejsek by ještě žil ale trápit ho to nemá smysl.

Šárko věřím jak ti je taky sme si to prožily vydrželi sme bez pejska 6dní a koupily jsme Fr-buldočka fenečku a je nám opět všem doma lépe ikdyž sme si říkali že už žádného nechcem ale to se nedalo moje paní čekála na mně a syna do 19,00hod sama a říkala že je to k zbláznění bejt sama doma těď je už čťastná doporučuji.

Náš Ax má 17let je to míšenec cca10kg a po celý svůj život neměl žádné zdrav.potíže.Dneska už je hluchý,slepý,zájem o procházky pramalý doma se počůrává už v hodinových intervalech.Padlo rozhodnutí,že je čas na poslední injekci-zítra.Je mi smutno,oči opuchlé...Zrovna nedávno jsem si půjčila v knihovně knížku"starý pes".Je velmi pěkně psaná a díky ní vím,že mám myslet a vzpomínat na to jak pěkný a dlouhý život můj pes měl a ne na to,že je třeba se rozloučit.Vždyť ho v tom psím ráji čekají jeho psí kamarádi,se kterými bude zase běhat po trávě.Loučím se ve svém životě už se druhým psem a bolí to stále stejně,když ne víc.Zdravím všechny milovníky pejsků a dalších zvířátek.Jana z Brna

Před dvěma dny nám odešel náš psí kamarád, v březnu by bylo 20 let, pudlíček, ale jak tady píšete, už byl také slepý, hluchý, tak jsme s manželem se o něj poslední roky starali skoro 24 hodin.Naštěstí to rozhodnutí, jít s ním na injekci, za nás zařídil psí pán bůh, bylo to jako zlý sen, během dvou hodin odešel. Jsme moc smutní, kdo nemá, nebo neměl nikdy nějakého chlupatého kamaráda, nepochodí, jak je najednou v bytě prázdno, koukám po inzerátech, koketuju s rozhodnutím, že pod stromečkem by na nás čekalo čtyřnohé miminko, i když, se přiznám, že mám z toho trochu strach, že ho budu pořád srovnávat, pořád vidím toho " chlupáčka" před sebou, pořád se bojím, že na něj omylem šlápnu, ale asi jsou na tom všichni jako já, jenom jsem se chtěla z toho trochu vypsat.
Mám jít do nového psa????????????

Přeji dobrý den,
na těchto stránkách jsem se ocitla náhodně a také po delší době jsem se podívala na inzeráty,konkrétně o jezevčících.Abych řekla pravdu,trochu mne překvapilo,když jsem koukla na datum,kdy jste psala tento vzkaz či rozloučení,ale každý má své pocity,důvody,přání,potřebu.Já v květnu,v roce 1991 jsem koupila nádherné štěňátko mamince od mé kamarádky.Měla jsem ho měsíc doma v Brně a když paní přijela k nám,chtěla jsem jí ho darovat,aby nebyla sama v domečku se zahradou.Maminka mé kamarádky mně poděkovala,ale štěňátko odmítla,že je stará a co by bylo s pejskem,kdyby onemocněla.Byla jsem z toho v pravdě v šoku,já bydlím v městském bytě a služebně jsem dost jezdila mimo Brno.Tak jsem se podívala k sedícímu drobečkovi,co s ním a opravdu,poté,co se naše oči střetly,jako by mi řekl-co blbneš,vždyť jsme se narodili pro sebe. V tu chvíli jsem věděla,že je můj a nikomu na světě ho nedám.Přizpůsobila jsem vše mému novému kamarádovi.Byla jsem jeho ochráncem,on zase hlídal mne.Půl řízku on,půl já.Zamlouvala se mi i jeho tvrdohlavost třeba s jakou mne vyšťoural z mého místa na sedačce. Měla jsem rodinu,plno přátelů,aktivit,ale múj kamarád psí byl pro mne nepopsatelným "zlatem" a postupně se dostal na první místo.Když mi bylo nejhůř,nikoho ke mne nepustil,hlídal mne.Jako by mi četl myšlenky.Kuriozní bylo,že jsem si jen pomyslela,že mu příkladně vyčistím uši a v tu chvíli-nebyl,ztratil se a to jsem si jen pomyslela! Pomyslela jsem si,že půjdeme ven-už stál v předsíni a plno jiných zážitků.Když jsem ho za něco pokárala,ztratil se a pak najednou prolítl kolem s nějakou mojí ukradenou věcí. Bylo to neskutečné.V roce 2007 v květnu ač jsem dělala co bylo možné -léky,nejlepší klinika mi umřel na nemocné srdíčko.Večer před tím si sedl v předsíni na zem a koukal na dveře,které vedou z bytu ven.Myslela jsem si,že chce ven,vzala jsem vodítko,uhnul jen hlavou do boku. V noci se pak nezvykle šel ke mně přitulit na hrudník.Ráno mi po 5 hodině zemřel.Pak jsem pochopila asi,že mi tím nezvyklím sednutím před vchodovými dveřmi dal na jevo,že musí odejít a přitulením věděl,že je to asi naposledy.Bylo to hrozné.Dodnes je to ve mně a šíleně mi chybí,je mi smutno.Co bych dala za to,mít ho nazpátek.A ve slabé chvilce se dívám vyjímečně na inzeráty ,ale pak se opravdu zarazím,ikdyž se to nemá srovnávat,bojím,moc se bojím,že bych v novém štěňátku hledala svého Valdíka.Opravdu byl neskutečně vnímavý a vyjímečný.Byl krásný černý krátkostrstý standart jezevčík,kdo ho viděl,ten obdivoval-to je kus,mušketýr atd.Je kuriozní,že jsem ho opravdu nikdy nepotřebovala ani cvičit.Na procházce jsem řekla -jdem na chodník- šel,obejdi to-obešel.Milovala jsem ho pro jeho neskutečnou povahu.
Možná ho hledám někde na internetu na fotkách štěňátek,nakonec vím,že ho nenajdu a asi mi ho nikdo nenahradí,co jsme spolu prožili,to se nedá opakovat.Každý člověk i zvířátko má svou povahu a proto se toho bojím.
Vám paní Marie přeji pevné zdraví a lepší úspěch při rozhodování,Radka

Také nás potaklo neštěstí, den před štědrým dnem jsme museli našeho labradora nechat uspat na op. sále, když měl neoperovatelný nádor žaludku. Je nám smutno, strašně nám chybí.

Hodně síly !! Vím, jak Vám je. V dubnu jsem musela nechat uspat mého 13 letého NO, a je nám po něm stále moc smutno, i když jsme si už po týdnu jeli pro nové štěnátko a před měsícem pro druhé. Tak mám dvě psí holky, ale na něj nikdy nezapomenu. Bez nich bych se snad utrápila. Mám jeho hrobeček na zahradě a když jsem mu zapalovala svíčku, první vánoce bez něj, bylo mi hodně úzko. Držte se, čas trochu zahojí rány, a pokud je to možné, at je u Vás brzo nový psí kamarád. Nenechá Vás smutnit, zaměstná Vás a byt nebude tak prázdný. Já jsem první měsíc k hrobečku ani nedokázala jít. Nechala jsem mu udělat krásný nápis na desku. Vnitřně mi pomáhá, když si říkám, že měl krásný život a nyní mu je už dobře. Trpěl dva dny- nedokázali jsme to udělat a věřili v zázrak. To si nikdy neodpustím. Hodně síly, držte se.

Náhodou jsem narazila na tuto diskuzi a bohužel se mě tato smutná záležitost také týká. Moje 14,5 let stará fenka belgického ovčáka byla celý život zdravá jak rybka a pak přišla rakovina. Život ji prodloužila chemoterapie, ale po dvou letech to tu bylo opět. Za poslední čtyři měsíce se zdravotní stav výrazně zhoršil a já si poprvé začínám uvědomovat, jak je to vážné. Víte, nikdy jsem si to připouštěla, až do letošního léta to byl nesmírně vitální a aktivní pes a poté, co oslavila 14.narozeniny a přišly první náznaky, vidím, jak pomalu odchází... A nyní vím, že s ní odejde i kus mého života. Je tím nejlepším psem, jakého jsem kdy měla. Strašně moc mě naučila a hodně ji dlužím. Moc se bojím té chvíle, kdy budu muset rozhodnout o jejím konci a bojím se, že nedokážu odhadnout správný čas, aby se moc netrápila. Ona byla vždycky k sobě tvrdá a nikdy nedávala bolest najevo. A nyní na procházce chodí krokem a jen tu a tam si popoběhne, špatně vstává a chodí do schodů... Vidím, jak je čím dál opatrnější a pomalejší...
Nedokážu nikomu poradit, jak se v takové situaci zachovat a co dělat, ale jedno vím jistě. Jak už tady někdo psal, není jiná možnost, než si pořídit nového pejska! Nikdy nenahradí toho starého, které jste milovali, ale odpoutá pozornost, je tu opět někdo, kdo potřebuje naši pomoc. Já mám ještě jednu mladou fenku a vím, že si k ní budu muset pořídit další. I ona bude tou ztrátou trpět, je na té naši seniorce nesmírně závislá.
Jedna věc však dneska posunula moje vnímání. Byla jsem na návštěvě pět týdnů starých štěňátek jedné voříščí slečny.Nádherná štěňátka kříženců, která by umrzla, kdyby se březí fenky neujal nový majitel. A mezi těmi drobky jsem si uvědomila, že to tak prostě musí být. Někdo se narodí, někdo zemře. Je to kruté, ale je to tak...
Přeji všem, ať mají se svými pejsky krásný a dlouhý život.